Ochrana biodiverzity a habitatů se během posledních desetiletí stala nedílnou součástí politického myšlení jak na vládní, tak na nevládní úrovni. Navzdory nepřehlédnutelným souvislostem mezi činností člověka, globální změnou klimatu a stabilitou stanovišť obývaných flórou a faunou není zřejmé, co je příčina, co následek a co pouze náhodná shoda událostí. Z těchto důvodů není věda schopna poskytnout expertní doporučení, které by vedlo k účinné ochraně biologické rozmanitosti. Na vině je hlavně skutečnost, že zdrojem většiny poznatků jsou krátkodobá a prostorově omezená pozorování. Cílem projektu bylo shromáždit data o dvou modelových skupinách organismů – společenstvech rostlin a suchozemských měkkýšů – za posledních 10,000 let a doplnit je o archeologické doklady lidského osídlení. Srovnatelná data byla sebrána pro Norské království a Českou republiku.
Tento výzkum má daleko k ryze teoretickému bádání. Náš tým věří, že makroekologická analýza těchto dat zodpoví řadu otázek o vlivu člověka a klimatu na ekologii rostlinných a měkkýších společenstev. Přitom rostliny i suchozemské měkkýše lze považovat za dobré indikátory stavu životního prostředí. Je tudíž pravděpodobné, že závěry tohoto výzkumu budou použitelné při praktickém rozhodování jak na celoevropské, tak regionální úrovni.
Vědci z Univerzity Karlovy, Univerzity v Lillehammeru a Univerzity v Bergenu měli privilegium nahlédnout do historie soužití lidí s přírodou. S pomocí složitých výpočetních metod, které za tím účelem vyvinuli odkryli rychlou prostorovou homogenizaci rostlinných společenstev před cca 5,800 lety, tj. po příchodu orného zemědělství do střední Evropy. Tato homogenizace byla doprovázena postupným zvyšováním diverzity a konstantním poměrem druhů specializovaných na druhově chudá stanoviště. V Norsku nebyl vliv lidského osídlení ve stejné době viditelný. Stejný výsledek jsme získali při studiu sukcese, tj. rychlosti obnovy společenstev v různých obdobích holocénu. Současně s prostorovou homogenizací rostlinných společenstev proběhly ve střední Evropě změny ekologických zákonitostí, které jsou považovány za neměnné napříč prostorem a časem, a které se používají pro předpovědi budoucí biodiverzity pod tlakem změn přírodního prostředí a klimatu. Zdá se tedy, že ve střední Evropě lidé převzali kontrolu nad přirozenou funkcí přírody. Na rozdíl od Norska se střední Evropa stala neustále udržovanou „zahradou“. Kontrolní studie ukázala, že v současnosti používaná metoda předpovědí dopadu klimatických změn na rostliny a jejich společenstva nedokáže předpovědět změny vegetace v minulosti. Tento závěr nám vnucuje otázku, jaké habitaty jsou odolné vůči lidem, tj. které habitaty dokáží stabilizovat ekologické zákonitosti? Moderní srovnávací data, která jsme s podporou Norských fondů a MŠMT shromáždili ve střední Evropě, Norsku a na Sibiři, naznačují, že jsou to především nivy řek a potoků, které mohou stabilizovat mechanizmy dlouhodobě udržující a obnovující rozmanitost v přírodě.